Řecko - Athény - informace

Vstup Řecka do Evropské Unie znamenal značný impuls pro opravu a údržbu památek. Příliv peněz je patrný na množství stavebních aktivit i v nejslavnějších souborech architektonických památek v Athénách, Olympii, Epidauru, Thébách i jinde. Tyto opravy zároveň jsou vedeny poněkud odlišnými tendencemi, než převažují např. u nás.

Snaha o záchranu Akropole v Athénách vychází ze dvou nebezpečných katastrofických situací. Jednak hrozba seismických poruch přinutila zamýšlet se nad statickým zabezpečením objektů (srovnáním starších fotografií a současného stavu lze pozorovat změny ve zvolených zabezpečovacích prostředcích) jednak intensivní boj se smogem. Třímilionové Athény trpěly do devadesátých let obrovským automobilovým provozem převážně starších typů aut s nedokonalým spalováním nafty či benzinu. Rozklad mramoru a vápenců se stal hlavní hrozbou i pro nejslavnější architektonické památky na Akropoli. V poslední době se situace údajně velmi zlepšila, přesto pro středoevropana působí stále hrozivě.

Kolem Akropole již bylo zrealizováno ochranné pásmo (z jihu pěší zóna, ze severu pásmo vykopávek a parků včetně čtvrti Plaka buď s omezeným nebo bez automobilového provozu). Tato opatření jsou však stále nedostatečná. Proto bylo přikročeno k rozsáhlé rekonstrukci všech objektů na Akropoli. Oprava Erechteionu z roku 1985 byla silně kritizována (navazovala na rekonstrukci z let 1902-1904). Originály 4 z 5 známých Karyatid (dívčích postav nesoucích kladí jižní předsíně Erechteionu) již před časem byly umístěny v akropolském muzeu ve zvláštní skříni se vzduchotechnicky regulovaným režimem. Na místě byly osazeny kopie. (Dle Brommera betonové - spíše dusaný umělý kámen). Druhá zleva odvezena lordem Elginem a umístěna do British Muzeum v Londýně. V současné době nejvíce zaujme metoda opravy slavného chrámku Niké Apteros. Byl zcela rozebrán a odvezen. Zmizel tak z Akropole fyzicky již po třetí (v 1/2 18. století ho Turci snesli a zabudovali do bašty, v roce 1835-1836 znovu restituován, v roce 1936 znovu snesen a znovu nově sestaven). Důkladnou rekonstrukcí (včetně výměn kamenných prvků) prochází i vstupní objekt, slavné Propyleje (437-432 př. Kr., arch. Mnesikles). Také chrám Athény Parthenos, dominantní stavba na Akropoli (447-433 arch. Iktinos a Kallikrates dle Plutarcha) se stal velkým staveništěm.

Podle bohužel pouze krátké prohlídky antických staveb lze říci, že řecká památková péče neváhá doplnit restituci stávajících objektů i kopií, pakliže jí dovolí pokračovat v sestavení většího celku z dosud volně se povalujících originálních kusů. Uvědomuje si zřejmě, že nejatraktivnější stavby (např. Tholos v Delfách) byly vzkříšeny v 19. století právě tímto způsobem. Bez této metody (u nás zavrhované) by Řecko bylo pouze velkým hřbitovem volně se povalujících kusů architrávů a sloupů, což je zajímavé pro 1/10% profesionálních archeologů, ale ne pro široké vrstvy zájemců o umění. Tato metoda přináší samozřejmě i svá rizika. Vyžaduje použití nových technických i uměnovědných postupů, kritičnost a spolupráci mezioborových vědeckých týmů. Doba autoritativních, subjektivistických tvrzení je pryč.